Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Neděle 28.4.
Vlastislav
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Příkladný, pracovitý, spolehlivý a úhledný jako Norský vzor: ano Nansen :)
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 23.11.2013 (13:52:25)

FRIDTJOF NANSEN

 

   10.10.1861  GUT STORE FRÖEN NEDALEKO KRISTIANIE           13.5.1930   LYSAKER

 

 

Na okraj norské hlavní metropole Kristianie (dnešní Oslo), v Bygdoy, až docela u pláže, stojí tři muzea, tři zvláštní památníky mořeplavecké odvahy a objevitelské touhy.

 

První je věnováno starým harcovníkům Vikingům, jejich odvážným tažením po Evropě i do Ameriky, druhé Thoru Heyerdahlovi a jeho slavným výpravám na vorech Kon–tiki a Ra. Třetí tvoří neobvyklá budova s ostře zkosenou střechou, jako by modelovala siluetu svého hlavního exponátu: slavnou polární loď Fram, s níž se před mnoha, mnoha lety vypravil poznat severní pól „velký Nor“, vědec, badatel, polárník, politik a zásadový humanista Fridtjof Nansen.

 

Narodil se roku 1861 jako pravnuk Dána Hanse Nanse(na), který celý život cestoval a plavil se po severních mořích a sibiřském pobřeží. Fridtjof odmala snil o tom, že se mu jednou vyrovná. Rodná usedlost ve Store Fröenu nedaleko Kristianie mu umožnila, že záhy získal na svůj věk neobyčejnou fyzickou zdatnost a turbo energii bejka (v sedmnácti se stal mistrem Norska a později i světa v rychlobruslení, vyhrával s přehledem všechny lyžařské exhibice), kristianská univerzita zase naplno rozvinula jeho mimořádný intelekt při studiu přírodních věd.

 

Jenže tělu, nabitému vitamíny, vitalitou a elánem, se nelíbilo vysedávat moc nad mikroskopem; proto jedenadvacetiletý Nansen s nadšením přivítal nabídku zúčastnit se jako zoolog výpravy lovců tuleňů. Tam, na lodi Viking, v partě námořníků, kterou ohromil svou silou a odvahou při lovu tuleňů a polárních medvědů, získal první zkušenosti ze setkání s mrazivou Arktidou, a poprvé se zamyslel nad tím, odkud a kam se pozvolna pohybují obří masy zdánlivě nepohyblivého arktického ledu. Nápad, který o deset let později zúročil v expedici, jež ho proslavila po celém světě…

 

 

NAPŘÍČ GRÓNSKEM

 

„Mladý, teprve sedmadvacetiletý laborant Nansen z Přírodovědeckého muzea v Bergenu má v úmyslu letos v létě zorganizovat zcela nevídané představení – běh na lyžích po ledové pokrývce Grónska. Místa pro obecenstvo jsou rezervována v ledových proláklinách – rozvalinách. Zakupovat zpáteční jízdenky je zcela bezpředmětné!“

 

Takovým tónem zesměšňovaly noviny a lepší periodika roku 1888 první z Nansenových dobrodružných cest, které měly záhy dokázat světu, že silný, odvážný a důvtipný tahoun se prosadí i v sebekrutějších přírodních podmínkách, nic nemůže ohrozit jeho pravdu, jeho komplexní rozvážnou pravdu, notabene nějaká podělaná křivda! A že pro něho žádný cíl není dost velký, aby nezatoužil ještě po větším, masivní porce si žádá masivní kuráž, kuráž je východiskem i pro náročnou masáž.

 

Nebo snad nebylo velkým cílem přejít napříč největší ostrov ledu, největší ledárnu na světě, na němž si už předtím vylámaly zuby z útrob tři expedice zkušených polárníků?

 

Nebyla to cesta zdaleka tak samoúčelná, jak by se někomu mohlo zdát. Do nitra Grónska ještě nikdo nepronikl, v odborných i laických kruzích se vedly nekonečné debaty, zda opravdu někde ve vnitrozemí ledové velmoci nejsou bájné zelené pláně, o nichž hovoří staré ságy a podle nichž byl tento ostrov nazván.

 

Všichni, od slovutných kapacit až po příbuzenstvo, Nansena od cesty zrazovali a jedině díky jistému kodaňskému obchodníkovi, který věnoval expedici pro reklamní účel pět tisíc dánských korun, mohl vůbec houževnatý Nansen k uskutečnění svého plánu přispěchat.

 

Ten plán byl zdánlivě ještě bláhovější blaho než nápad sám; zatímco všechny předchozí expedice vyrážely na cestu ze západního, obydleného pobřeží (a musely se tam tudíž zase vracet, což znamenalo ve výsledku cesty dvě), rozhodl se Nansen nakouknout do reality a ukousnout si velké sousto pro fyzičku z východu – a dojít zdráv na západ.

 

„Tak za sebou spálím všechny mosty,“ poznamenal si do svého deníku. „Nebudu moci nikam couvnout. Zpáteční cesta bude zapovězena. Zbude jen jediná moje záchrana a naděje – jít stále kupředu.“

 

Tou poslední větou jako by formuloval krédo pro celý svůj nesnadný život.

 

Ještě nikdo nepřipravoval polární výpravu tak pečlivě jako on, od nejdůležitější výbavy až po úplné maličkosti, jakými byly třeba jím zkonstruované sáně (dodnes se jim říká Nansenovy), lyže poprvé zpevněné ocelovými hranami, či speciální lihový vařič, sloužící v obměně polárníkům dodnes. Revoluční bylo i jeho odmítnutí kožešinových obleků (zvlhnou potem a jsou těžké pouze krucifix na obtíž) a nahrazení vlněnými. Nešlo mu jen o podání sportovních výkonů, ale i o vědecký účel cesty; co „ušetřil“ na výstroji, to vynahradil na kompasech, sextantech, barometrech, teploměrech, aneroidech, chronometrech a dalších přístrojích.

 

Loď Iason vysadila tři Nory a dva Laponce na okraji ledových polí obklopujících pobřeží. Celé dny trvalo, než se konečně dostali za pomoci člunů ke břehu a než vyšplhali po strmých ledovcových stěnách na náhorní plošinu. A teprve pak začaly téměř tři měsíce cesty, jakou je těžké definovat ve zkrácené formě. Cesty plné mrazivých vánic, metelic, ledových propastí skrytých pod sněhem jako léčka pro nezvané, ostrých ledových hran rozdírajících obuv i vybavení, cesty ukrutného hladu, žízně, zimomřivých polospánků a nelidského vyčerpání. Ale byla to i cesta poznatků, jaké předtím ještě nikdo neutržil. Dobrodružná cesta vědy v pravém slova smyslu. A na západním pobřeží, v eskymácké osadě (kam dopluli na improvizovaném voru po velkém fjordu Ivigtut) ještě celá jedna polární zima, než se konečně mohli zase vrátit natěšení na své blízké do vlasti.

 

Z vysmívaného laboranta se stal rázem světoznámý hrdina s praxí zasypaný vyznamenáními nejslavnějších vědeckých společností a ve své domovině ztělesněním legendárních Vikingů, vzorem mládeži, osobností no zkrátka nad jiné.

 

Jenže Nansen si na slávu absolutně nepotrpěl. Vydával díla z materiálů načerpaných během grónské cesty, ale duchem už putoval na cestě jiné, totiž v touze dobýt vrcholnou – a zatím nedosažitelnou – metu oné doby: severní pól…

 

 

FRAM ZNAMENÁ PO NAŠEM VPŘED

 

„Všechny pokusy proniknout k pólu za účelem vědeckého bádání by se měly zakázat až do doby, kdy bude možno námořní lodi, jež jsou mezi ledovými poli bezmocné, nahradit loděmi vzdušného charakteru,“ napsal vedoucí rakouské výpravy z lodi Tegetthoff, která se pokusila roku 1873 proniknout za každou cenu k pólu, ale neměla úspěch, a namísto toho objevila Zemi France Josefa.

 

Všechny předešlé i následující výpravy tento názor jenom stvrzovaly. Ztroskotal Nordenskjöld, neuspěly výpravy americké, německé (pročpak asi?), britské.

 

Nález předmětů z americké lodi Jeannette, na níž se plavila de Longova výprava a která byla dvě zimy unášena ledovými poli a nakonec jimi i rozpárána, rozdrcena, pohřbena zaživa, Nansenovi připomněl jeho někdejší úvahy o pohybu arktických ledových mas. Předměty byly nalezeny ve vzdálenosti pěti tisíc kilometrů od místa, kde se Jeannette potopila. Není to „nezvratný důkaz, že existuje mohutný mořský proud, který nese kry a ledová pole od sibiřských břehů přes severní točnu k pobřeží Grónska?“ – zapsal si pilný a učenlivý Nansen do svého deníku. A hned tuto myšlenku rozvíjí ještě dál: „Led považovaný obvykle za překážku v dosažení točny se stane mým spojencem. Já fikaně nepoputuji dobývat pól, když mě tam zanesou sama ledová pole, s nimi proniknu do cíle.“

 

Byla to převratná myšlenka, ale předpokládala loď neobvyklé konstrukce. Lehkou a přitom pevnou, zaoblenou jako pan vajíčko, aby ji nápor ledových polí nerozmačkal vedví, ale vytlačil vzhůru, na svůj „hřbet“, na němž by jako v ledovém doku driftovala k pólu. Nevelkou a přitom pohodlnou, s veškerým komfortem, který by umožňoval posádce strávit v ledovém sevření třeba celá léta, a jež by pojala i co nejdokonalejší vědecké vybavení.

 

Tak vznikla ve spolupráci polárního badatele a předního lodního konstruktéra Colina Archera třístěžňová krasavice Fram. Jako by už svým názvem symbolizovala Nansenovo krédo nevracet se k lidem bez úspěchu, fram znamená v norštině „vpřed“.

 

Vypluli 24. června 1893. O důvěře Nansena ve vlastní síly svědčí nejen to, že nedbal na varovný prstík pochybovačů, kteří se – stejně jako před jeho velkou grónskou cestou – netajili posměchem, ale i zatvrzelé odmítání v té době obvykle naučené pověrčivosti: výprava měla třináct členů. Včetně Nansenova nejbližšího kamaráda a kolegy Otto Sverdrupa, kapitána na lodi.

 

Právě Sverdrup se osvědčil hlavně v první fázi výpravy, kdy Fram musela proplout tisíce kilometrů podél sibiřského pobřeží až k Novosibiřským ostrovům, odkud měla vyrazit přímo na sever, do nitra ledových polí. Už tato část cesty byla skvělým dobrodružstvím, neustálým bojem s nechutnými bouřemi, mlhou a s jevy tak nevídanými, jakým byla například rozsáhlá oblast takzvané „mrtvé vody“ při ústí Jeniseje, kde se mohutné sladké vody veletoku mísí se slanou žraločí vodou Severního ledového oceánu a „brzdí“ každou loď jako obrovské, těžko překonatelné veledílo závaží. Ovšem proti útrapám, které čekaly výpravu v nejbližší budoucnosti, byly takové zážitky pouhými epizodami pro puberťáky Vikingů. Koncem září, krátce poté, co loď překročila 77° severní šířky, se kolem malého plavidla s třinácti muži na palubě definitivně uzamkl led a začala jejich tříletá pouť ledovým zimním královstvím bez Karla Svobody, bez svobody pohybu, to, co se později nazývalo „velký drift“…

 

 

MUSÍME K PÓLU, VŽDYŤ JSME BUJNÍ KUJÓNI!

 

Kdo nestál na palubě Framu, kdo neprolézal jeho stísněnými prostorami a nedýchal atmošku miniaturních kajut, těžko si představí, v jakých podmínkách tu trávili polárníci měsíce a měsíce bez pomoci. Ale i tak je ta představa mlhavá ve srovnání s polární nocí, která dotírá na dřevěné boky lodi, vyztužené železnými traverzami a zvláštní pryskyřičnou hmotou, až třicetistupňovým mrazem, fujavicí vykřičenou vichřičnou a neustálým pohybem ledových valů, které mohou křehké dílo lidských představ a rukou a důvtipu k tomu rozmáčknout jako nepovedenou hračku.

 

Nansen nenechal při konstrukci ani při vybavení lodi vůbec nic náhodě, dokonce i vnitřní stěny potáhl několika vrstvami korku a nadehtované plsti, aby se slizké vlhko neusazovalo na stěnách a nemrzlo. Ale jak měl před ledovou krajinou ochránit lidi? Jejich mozky, jejich neuchopitelné duše, jejich vzájemné vztahy na bázi důvěry, svírané nedobrovolnou izolací a monotónním denním rytmem, zpestřovaným pouze pravidelnými vědeckými měřeními, občasnými oslavami a neustálým bojem s ledními medvědy kdo s koho? Netrpěli mrazem, netrpěli hladem ani žízní, netrpěli dokonce ani nedostatkem duchovní potravy, protože knihovna Fram disponovala několika tisíci svazky a v salóně dodnes stojí už poněkud zvetchovalý zachovalý klavír pro ručičku kmitající ve prospěch Ód na radost. Ale trpěli jako psi samotou bez feny, trpěli nečinností – a nejvíc právě on sám. Uběhla jedna polární zima, jedno léto, další zima – a želví drift zanesl Fram až na vzdálenost pěti stupňů od severního pólu.

 

Pravda pravdoucí, i to byl úspěch, protože ještě nikdo předtím tak blízko pólu nezavadil o bod pólu, ale tím toužebněji Bože o něm Nansen dumal. A ač si napsal do deníku ještě před vyplutím, že není nutno, aby drift zanesl výpravu až k samému pólu, že pro vědu není důležité dosažení matematického bodu, ale poznání toho, co se děje v srdci samotné Arktidy, přesto se zjara roku 1895 rozhodl vyrazit k točně na pěšáka, jen s pomocí psích spřežení a kajaků pro zpáteční cestu. Vybral si jediného společníka, Hjelmara Johansena (Sverdrupovi svěřil do funkce bezpečný návrat lodi), a minimální zásobu potravin, jakou mu pečlivý propočet dovolil: 100 kilográmků pro lidi a 700 kilográmků pro pejsky na cestu k pólu a dalších 100 kilográmků pro lidi na zpáteční cestu k Zemi France Josefa, případně až na Špicberky. Pro psy další potraviny netáhnul, na zpáteční cestě je budou muset postupně zabíjet a krmit jejich živinami zbývající členy psí smečky.

 

Když se 14. března 1895 dvojice mužů s osmadvaceti psy definitivně rozloučila s posádkou Framu, zbývalo jí k pólu překonat „pouhých“ 780 kilometrů. Jen sedm zeměpisných stupňů, to jde, že ano?

 

 

ÚSTUP DO BEZPEČNÉHO ÚHLE

 

Podle propočtů měla pěší cesta k pólu zabrat třicet dní, ale už po čtyřiadvaceti dnech bylo Nansenovi jasné, že se tentokrát přepočítal. Neuvědomil si totiž to, s čím počítal při plánování „velkého driftu“: že i je bude pohyb ledových polí unášet. Takže k točně jim stále scházelo ještě přes 450 kilometrů, což byla při slábnoucích silách silných zvířat i lidí vzdálenost nepřekonatelná.

 

Muselo to být namáhavé rozhodování, být tak blízko k pólu jako nikdy nikdo předtím – a přitom myslet už jen na záchranu života.

 

9. dubna se vydali na zpáteční cestu.

 

I kdyby Nansen nikdy nepřešel Grónsko, kdyby se nikdy nevypravil k dalekému pólu, přesto by se navždy zapsal do dějin Arktidy pouhou zpáteční cestou z osmdesáté šesté rovnoběžky ke břehům civilizovaného světa. Sotva si lze představit heroičtější pouť než návrat dvou osamělých mužů v promoklých punčochách nekonečnými ledovými poli, zbrázděnými nakupeninami hor, ledových valů a později i kanály a jezery volného moře. Muži, neustále po pás promáčení, museli dlouhé hodiny obcházet pruhy volné vody, hledat nové východisko pro saně a pro psy, jichž kvapem ubývalo, a mnohokrát denně se vyprošťovat z mrazivých vln, když se jim pod nohama probořil ledový povrch. V červenci už voda převládala nad ledem, a proto se po úmorných opravách kajaků uvolili nalodit saně i psy na improvizované soulodí a dál plout k cíli. Docházely jim už potraviny, ale naštěstí se objevili první tuleni. To je zachránilo před hladem a před utonutím, protože tulením sádlem jakžtakž impregnovali nepříliš pevné plátno kajaků.

 

Konečně koncem léta dorazili k Zemi France Josefa. Už jim sice nehrozil hlad – naopak museli neustále bojovat s ledními medvědy, jejichž masem se živili – ale nastalo něco daleko krušnějšího: další polární zima. Ještě nikdo nepřezimoval v těchto krajích tak naprosto nalehko bez vybavení. Ovšem pro muže, kteří přepluli Severní ledový oceán ve dvou křehkých kajacích, už neexistovalo snad nic, s čím by si nedokázali poradit. V posledních podzimních dnech postavili na pobřeží improvizovaný příbytek (za krumpáč jim posloužily mroží kly, jimiž vylupovaly ze zamrzlé země balvany na zdi, za krytiny střechy dvě tlusté huňaté mroží kůže, za topivo a svítivo improvizované lampičky z tuleního tuku a za lože hromady kožešin z ulovených velkých medvědic), zásobili se tulením a medvědím masem a přečkali v tomto „brlohu“ víc než půl roku, do května 1896, kdy se opět mohli vydat na další zábavnou cestu.

 

Když je v červnu našel britský polární badatel Jackson u mysu Flóra, nepoznal je. Byli tak pohublí, zubožení, špinaví. Ale zároveň zocelení, odhodlaní pokračovat v chůzi dál, kdyby bylo potřeba…

 

 

DIPLOMAT, POLITIK, SPRÁVNÝ PARŤÁK HUMANISTA

 

Ani římští císaři nemohli zažít tak triumfální návrat jako pan Nansen a jeho Fram, která doplula k norským břehům v srpnu 1896. Všechny přístavy, kolem kterých pluli na cestě do Kristianie, byly přeplněné vítajícími zástupy a břehy hlavního města doslova praskaly ve švech. Nansen se stal světoznámý borec na ledě, vítaly ho metropole celého světa. „Bílé šílenství“, jak noviny komentovaly touhu dobýt pól, zachvátilo lidstvo, do ledových končin severu i jihu vyrážela jedna výprava za druhou. Mezi jinými i výprava Roalda Amundsena, dalšího velkého norského polárníka, který nakonec zvítězil v závodění o dosažení jižního pólu. Ne náhodou Amundsen vyplul na svou vítěznou cestu právě na Framu, Framici dosti lepší samici myšleno pramici, na lodi svého velkého předchůdce, učitele a zábavného společníka v nouzi.

 

I Nansen toužil vrátit se do polárních krajin. Jenže mezinárodní situace se přiostřila, hrozila válka mezi Švédskem a Norskem, a Nansen se na všeobecné naléhání musel pustit do jiných výzev a úkolů. Autorita jeho osobnosti, která otevírala dveře k nejmocnějším odmocninám celého světa, nakonec zabránila nejen pitomé válce, ale pomohla i k osamostatnění norského státu ze švédského područí. Stal se na čas norským atašé v Londýně, ale i tam se těšil, že se opět, jakmile to umožní okolnosti, vrátí daleko na sever. Bohužel nastaly osobní tragédie – zemřela mu žena i dvanáctiletý synek – a posléze i světová tragédie: válka. Nansen stojí od počátku v čele protiválečného hnutí, zachraňuje Norsko před hladem, když se Spojené státy rozhodly omezit v důsledku války dodávky obilí, a hned po válce se vrhá do akcí na záchranu válečných zajatců. Není divu, že v roce 1922 dostává Nansen Nobelovu cenu.

 

Podílel se na záchraně miliónů lidí, ale nezapomněl ani na svůj osobní cíl. Několikrát se ještě do polárních končin podíval, na krátké, vědecky orientované dovolené, ale nejvíc si sliboval od mezinárodní společnosti Aeroarktida, kterou pomáhal vybudovávat a jejímž hlavním úkolem měl být systematický průzkum Arktidy ze vzduchu. Bohužel se už výsledků tohoto průzkumu nedočkal. Zemřel roku 1930 a snad nejvýstižnějším nekrologem jsou slova, která napsal jeden z jeho současníků necelý rok předtím: „Znal jsem všechny největší objevitele své doby, ale žádného nemohu srovnat s Nansenem. Jeho znalosti jsou hluboké, jeho sláva světová a jeho prostota nemá sobě rovné.“

 

Tenhle parťák měl prostě úroveň božské bytosti, děkuji.

 



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je osm + šest ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter